Jako první se vždy rodí nápad. Lidé mají různé sny a touhy, některé jsou velmi silné a lidé vynaloží k jejich naplnění velkého úsilí. Takovým velkým snem pro mě byla již dlouho dobrovolnická práce v exotické zemi.

Když jsem mluvila o svém plánu vyjet do Indie, setkala jsem se s mnoha různými reakcemi. Jedni mě měli za hrdinku, jiní samaritánku a mí nejbližší se především báli o můj život a zdraví. Nyní po návratu mohu vše objektivně zhodnotit.

Já hrdinkou rozhodně nejsem, ale na své cestě do Indie jsme se s mnoha takovými lidmi setkala a dále se o nich budu zmiňovat. Samaritán by pracoval zadarmo, já však za svou práci dostávám hojnou odměnu. Ne však finanční, alev úplně jiné valutě. Zadostiučinění z pomoci člověku, jehož ostatní zavrhli. Zkušenosti s klimatem, zvyky a kuchyní kraje, který jsem dosud znala jen z televize. Setkání s lidmi z jiného prostředí, jiného náboženství a s mnoha dalšími, kteří mě ohromně inspirovali svojí službou potřebným. Navíc podle mého názoru každému jen prospěje strávit nějakou dobu mimo svou společnost, rodinu a pracovní prostředí.

Tedy k uskutečnění svého snu i v sobě potřebuj nalézt jen hodně nadšení, trochu odvahy a peníze na cestu.

Jak jsem našla Jeevodayu?

Povzbuzená svými představami hledám velmi nadšeně místo kam vyrazit. Hledám na internetu, ale při zadání hesla “dobrovolnictví” nedochazím k tak jednoznačnému výsledku, jak jsem očekávala. Nabídek je ohromné množství. Ovšem některé připomínají zážitkové akce, kde je dobrovolná práce nahrazena tučným převodem na bankovní konto. Jindy zase neovládám potřebný jazyk, nehodí se mi datum anebo nemám požadovaná osvědčení. To mě trochu zakočilo, ale po době hledání přeci jen narážím na nabídku, která mě zaujala.

Jeevodaya, v překladu “úsvit života”, je Rehabilitační centrum pro malomocné. Nachází se ve střední Indii , ve státě Chhattisgarh. Navazuji mailem komunikaci s členkou Misijního Sekretariátu Centra Annou Szulkowskou. Přijímám pozvání na dvě setkání přatel a pomocníků Jeevodayi. Poznávám tu lidi angažované v práci pro tuto organozaci. Třetí setkání zakončujeme individuálním rozhovorem s Annou Szulkowskou a nakonec se domlouváme na datumu odjezdu. Nábor byl v tomto případě uskutečněn poznáváním člověka a jeho motivů a ne analýzou a hledáním chyb v CV. Dále pak potřebuji zařídit cestu , tedy koupit letenku a vyřídit vízum, cestovní pojištění a další formality.

Malomocenství

Malomocenství je onemocnění nervů a kůže způsobené mikroorganismem Mycobacteruim leprae. Postihuje lidi chudé, slabé ve stavu podvýživy a se slabou obranyschopností. Porto se u nás na Západě již nevyskytuje. Malomocenství je dobře léčitelné, ovšem při zanedbávání pravidelné terapie postihuje nervy a ty pak špatně vedou bolest. V našich podmínkách se snažíme většinou všemi možnými prostředky bolest odstranit a tak zapomínáme na to, jak je ve skutečnosti důležitá, aby nás varovala před nebezpečím a možným zraněním. Malomocní se tak často zraní, spálí nebo jinak poškodí aniž by o tom věděli.

Dalším projevem malomocenství jsou skvrny na kůži. Ty samotné postačí k diagnose nejen lékaři, ale také okolí. Bakterie lepry tak postihují nejen tělo pacienta ale i jeho sociální postavení, a to i zdravé členy rodiny. Nepřijatí a odvržení malomocní tak musejí opustit i s rodinami své vesnice a odejít do leprozních kolonií, kde mají všichni podobný problém. Žijí v bídě z toho, co vyžebrají, ale alespoň ve společenství se sobě podobnými. Postiženy jsou však i jejich zdravé děti, které jsou považovány za nečisté a pozbývají tak nárok na přijetí do normální školy.

Jeevodaya

Malomocenství je tedy záležitostí nejen fyzické sešlosti, ale především problem zdravotně - sociální, na který v roce 1969 odpověděl Otec Adam Wisniewski založením Jeevodayi. Centrum je charitativní organizace podporovaná především z Polska, ale take Poláky žijícími v jiných částech Evropy a světa, ale i díky pravidelným sbírkám v jiných zemích.

Slouží na dvou rovinách. Jednou z nich je pomoc zdravotnická, na níž se podílí tým dr. Heleny Pyz, která pracuje v Jeevodaye od roku 1989. To ona přináší pomoc nemocným trpícím nejen leprou. Zprostředkovává lékařskou pomoc i na dalších dvou místech a v leprosních koloniích. Pro tyto ubohé lidi je často jedinou dostoupnou profesionální zdravotnickou pomocí. Pro další informace odkazuji na oficiální webové stránky Jeevodayi. Měla jsem to štěstí s ní často hovořit o jejím pobytu a práci v Indii a každá z těchto rozmluv mě seznámila s různými situacemi a příběhy, z nichž některé budí hrůzu, jiné podiv, další úsměv.

Další službu poskytuje Jeevodaya na úrovni vzdělávání. Děti z malomocných rodin navštěvují místní školu do 12. třídy a je jim po celý školní rok poskytováno ubytování na internátě. V Jeevodaye našli přijetí í sirotci a děti svými rodičemi zavržené.

Zde jsem tedy strávila dva měsíce, vděčná za každý den v Indii.

Anna Puchalska, 2009

V roce 1985 jsem se jako mladá dívka zapojila do projektu MITRI, který vysílal dary pro charitativní práci Matky Terezy v Kalkatě i pro polské misionáře pracující v Indii a skrz něj jsem přes dva měsíce pomáhala v Indii. Dnes si již nepamatuji mnoho z toho, co jsem tenktrát viděla a kde všude jsem se za ty dva měsíce ocitla, ale zato si pamatuji velmi dobře, co jsem tenkrát prožila. A to, že každý člověk, i ten zničený, nešťastný, nejposlednější z posledních je tělem Kristovým. To stejné, jež přijímáme při Eucharistii. Učení Matky Terezy mi pomohlo porozumět, že Kalkata je všude, i v mé vlasti. A že Kristus žije v každém člověku, i v tom nejbídnějším nejen materiálně, ale i duchovně. Po návratu domů jsem pracovala v Domově se sociální péčí, tedy s těmi nejbídnějšími v Polsku.

Poté jsem založila rodinu. Mám čtyři děti a jejich výchova mě plně zaměstnala. Ani mě nenapadlo, že bych ještě někdy mohla jet do Indie. Ale stalo se a tak po 25 letech ještě jednou, opět jsem se ocitla v domě Matky Terezy i v útulku pro malomocné, který založil polský misionář, Otec Marian Zelazek v Puri a otec Adam Wisniewski v Jeevodaye.

Nyní tedy odlétáme do Indie společně s dr. Helenou Pyz z Institutu Primase Wyszynskieho, která v Jeevodaye již dvacet let žije a pracuje s malomocnými, dvěma dobrovolnicemi Ewou a Agátou a trojkou indické mládeže – Sarou, Sitou a Manojem - vracejícími se domů na prázdniny.

Indie mi připadá úplně jiná než před lety. Přes měsíc zůstávám v Jeevodaye, ve škole s internátem pro děti, jejichž rodiče nebo oni sami trpí malomocenstvím. Kdyby nenašly útočiště v Jeevodaye, pravděpodobně stráví svůj život na ulici. Většina dětí má svého adoptivního rodiče, který posílá peníze na jeho stravu, ubytování, lékařskou péči a studium. Tento projekt, Adopce Srdce, funguje rovněž v podobném centru Otce Mariana Zelazka v Purí.

Jeevodaya, to je opravdové společenství. Společná kuchyně, která vaří pro všechny děti i rodiny postižené leprou, které v Jeevodaye bydlí, pracují a navzájem si slouží. Každý zde má své místo. I děti jsou tu zapojeny do práce v kuchyni, na zahrádce a v úklidu okolí i budov. Také zde žijí děti, které jejich rodiče odložili, neboť se o ně nemohli nebo nechtěli starat. Několik z nich sem přišlo ve velmi vážném stavu a vyžadují specielní péči. Jejich právními opatrovateli jsou dr. Helena Pyz anebo Otec Abraham, indický farář a ředitel Centra.

Program “Adopce Srdce” je mi blízký už dlouho, máme již jednoho adoptivního syna v Africe. Když o tom hovořím, často narážím na reakce lidí, zda věřím, že peníze dorazí a jsou použity tak, jak mají. Anebo že i u nás v Polsku je mnoho ubohých dětí, atd. Teď tedy mohu odpřísáhnout, neboť jsem toho očitým svědkem, že dorazí. Zachraňují životy. Pomáhají lidem stát na vlastních nohou. A nouze dětí v Indii nebo Africe je tak hrozná, že bez pomoci zvenčí by vůbec nepřežily.

Ještěže my, křesťané, máme misionáře po celém světě. Ale přes jejich ohromnou odvahu a velké srdce, bez naší pomoci mnoho nezmohou.

Přes měsíc tedy žiji s nimi v jejich radostech a strastech. Přátelím se i s kuchařkami, neboť tam chodím často pomáhat. Poznávám osudy dětí dr. Heleny, které hned po narození přišly do jejich rukou ve velmi těžkém stavu. Několik z nich se zachránit nepodařilo. Avšak ty, které zachránila a o něž se stará, si přicházejí pro křížek na čelo na dobrou noc. Obracejí se na ní jako na “mami”, tak ji oslovuje i většina obyvatel Jeevodayi. Jsou šťastní, usměvaví a citliví vůči ostatním. Je opravdu krásné vidět, jak se vzájemně starají o mladší a slabší. Nemusí se s těžkým srdcem bát, zda zítra bude co jíst. Nemusí hledat obživu na skládkách a žebrat. Mají svůj domov v Jeevodaye a své adoptivní rodiče, keří jim dávají na dálku poznat, co je Kristova milost.

Wieslawa Obuch – Woszcatynska, 2009